Datum vydání: 1. 9. 2022 

v nakladatelství Motto 

Češtinářky jsou román učitelích, studentech, literatuře a životě v naší současné realitě.

Psala jsem je s vírou, že literatura je učebnicí etiky, že mladé lidi připravuje na život, protože jim klade otázky, s nimiž se každý z nás potýká. A psala jsem je i kvůli svému stále pevnějšímu přesvědčení, že reformy posledních let narušily možnost předávat poselství velkých příběhů studentům ve školách. 

A témata? Zásadní: láska, přátelství, souboj jedince s mocí a systémem, statečnost... 

Češtinářky jsem psala poměrně dlouho, od roku 2014 do roku 2021.

Moje prvotina vylezla na světlo v roce 2004. Potom jsem léta sama vychovávala děti, učila na plný úvazek na prestižním gymnáziu a občas si napsala povídku. Víc jsem nezvládala. Můj Čaroděj říkal: "Dokud jsou děti malé, nemůžete tolik psát. Počkejte, až vyrostou!"

Pak jsem v roce 2014 zůstala po srážce se systémem státní maturity půl roku doma a začaly vznikat první kapitoly Češtinářek. Román jsem na čas odložila, protože přišly vdavky, velký dům na venkově

a letní plavby na plachetnici. Užívala jsem si nové hračky, zatímco můj muž i Čaroděj významně naznačovali, že bych měla sednout k počítači a psát.

Nakonec to vyřešil covid a má dočasná nezaměstnanost.

Děkuji Mottu, že mělo odvahu knihu vydat, i paní redaktorce Lence Křížové, že se mnou měla velikou trpělivost.

A děkuji svým čtenářům, že hodnotí knihy na Databázi knih.

4. Škola podle Škvoreckého

Byla to zábavná schůze.

Řešili jsme delikátní záležitost. Náš stále mladý a charismatický sbormistr Juan sbalil o rok dříve sextánku a začal s ní žít na hromádce. Prasklo to až v septimě. To už byla studentka plnoletá.

Škola se rázem rozdělila do dvou táborů. Konzervativci chtěli tvrdé exemplární potrestání. Hrstka pokrokově smýšlejících naopak poukazovala na Juanovy sbormistrovské zásluhy a moderní přístup k sexu. Konzervativci odpovídali, že na moderní přístupy kašlou a že je Juan prasák a dobytek, protože sex učitele se studentem je na střední škole až do maturity tabu. Liberálové argumentovali, že slečna už není pod zákonem a rodina proti vztahu s rozvedeným Juanem, jehož první žena je od primy třídní jejich dcery, zhola nic nemá. Konzervativci plivali krev, zkušeně drtili mezi zuby sprosté nadávky a dál se dožadovali Juanovy hlavy.

Nakonec svolal Melichar celý pedagogický sbor do knihovny mimo schůzovní den. Známka pokročilé krize. Bublající láva rozbouřené Etny není nic proti smršti učitelské etické úderky.

„On s nima jezdí na ty soustředění! A tam to začíná! Vždyť my mu ty holky servírujem na stříbrným tácu a on s nima spí někdy od patnácti!“ křičí rozhořčená dějepisářka Miluška. „Tohle je škola, my máme ty děti vychovávat a takovýhle umělci tu nemají co dělat!“

„Možná bychom ho neměli soudit,“ drží si hlavu v dlaních Prokop, latinář a praktikující evangelík, který je ve škole přes duchovno, když zrovna chybí otec Martin. „Jsme přece jen lidé. Hříšní ještě k tomu.“

Prokopova zmínka o hříchu ovšem ještě přilévá olej do ohně. Český učitel má přece v popisu práce vyhýbat se hříchu jako anděl kolomazi.

„Takové jednání je nutné odsoudit,“ bzučí většina sboru, v němž mají konzervativci jasnou převahu. „Zřetelně se proti němu vymezit. Nebo se nám to tu rozšíří jako cholera!“

Atmosféra houstne s každou minutou. Knihovna připomíná zavařovačku plnou okurek, kapií a cvrčků.

„No, on se pan sbormistr trochu líbí i některým kolegyním,“ šeptá jedovatě matikář Jiří. „A ty se teď nejvíc vztekaj!“

„No, on se pan sbormistr trochu líbí i některým kolegyním,“ šeptá jedovatě matikář Jiří. „A ty se teď nejvíc vztekaj!“

„Mně ne,“ utne Klára striktně to nespravedlivé obvinění.

"Mně taky ne,“ podpořím zrzavou čarodějku. „Pan sbormistr je na mě moc velký floutek.“

Taky se těžko zapomínají nezaplacené alimenty, o které ho musela jeho bývalá žena a naše kolegyně Alena několikrát soudně upomínat.

Matikář Jiří pobaveně mlaskne a okázale mrkne na fyzikáře Jana. Určitě nám nevěří. Na to má samozřejmě právo, ale podezírat Kláru z něžných citů k Juanovi je nehoráznost.

Pozoruji cvrkot a myslím na všechny ty nevhodné vztahy, které boří konvence. Na všechny charismatické muže i ženy, kteří si nemohli pomoct, porušili pravidla a spali se svými svěřenci. Na učitele, doktory, umělce, terapeuty a guruy všeho druhu. Vždycky za to více či méně zaplatili.

Bude platit i náš Don Juan ?

„Měli bychom napsat zřizovateli,“ bere si slovo Jiří a s přesvědčeným svitem v oku se rozpaluje. „Že se nám takové jednání nelíbí. Že se od něho distancujeme. A že žádáme přísné potrestání.“

Odpovídá mu razantní, souhlasné mručení.

„No já si myslím, že bychom neměli být tak přísní,“ ozve se nečekaně kolega Zbyněk.

Patří k mým oblíbencům. Ajťák, amatérský filmař a cvok, který zoufale rád posílá hromadné filosofující e-maily a nikdy nemlčí, když ostatní strkají hlavy pod křídla. S nadějí čekám na jeho proslov. Jako obvykle nezklame.

„Tady jsem si dovolil sepsat takový prohlášení,“ deklamuje zaujatě. „Že učitelství je těžká práce. Že se občas dostaneme do pokušení… A že se budeme všichni snažit tomu pokušení nepodlehnout. Myslel jsem, že bysme to mohli všichni podepsat. Jako takový slib, víte!“

Ticho. Hrobové. Přeruší ho Klára.

„Beru! To ti podepíšu, Zbynďo!“

1. Kafkův labyrint

„Co vlastně na tom Kafkovi pozdější generace viděly? A co si z něho můžeme vzít dneska?“

Ještě letos jsem s oktávou v semináři opakovala Kafkovu Proměnu. Do maturitní četby si ji zapsala polovina třídy. Nikdy jsem nechtěla, aby papouškovali fráze z učebnic či internetových rozborů. Kafku čteme tady a teď, je tu s námi, tak se ukažte, maturita buší na dveře.

„Já bych řekl, že Kafka vlastně psal fantasy,“ nadhazuje přemýšlivý Vojtěch z první řady. „Řehoř se probudí a zjistí, že se stal broukem. Má tykadla a krovky. Pokud to nechceme racionálně vysvětlovat, což třeba dělá autor ve sci-fi povídce Moucha, kde se hrdina taky stane hmyzem, přijmeme autorovu vizi v prvním plánu.“

„OK, Vojto. A stává se vám to často?“

„Co jako?“

„Že se do rána proměníte v brouka?“

Vojtěch na mě skrz kulaté lenonky kouká jako na cvoka. Po těch letech emotivních diskusí mám ovšem otrlé studenty. I tenhle se nakonec jen ušklíbne a trochu zvysoka pronese: „Já nežiju ve fantasy, paní profesorko.“

„Ale já se jako brouk budím často. Dám si jedno kafe doma, druhý ve škole a ještě první hodinu se snažím nešátrat nožičkama. A ve fantasy taky nežiju.“

„Já bych to moc nehrotila, paní profesorko,“ culí se na mě z druhé řady Rézinka v indiánském ponču. Etno styl ladí s jejím jasným, ostrým myšlením, okořeněným břitkou ironií.

„Přece tvrdíte, že jste hobit. A že je na škole dost trpaslíků.“

„Beru zpět,“ uznávám drobný přehmat. „Ale nežiju v Kafkově fantasy, přestože broučí pocity zažívám v poslední době často. Máme pro Řehořovu proměnu ještě jiná vysvětlení?“

„Řehoř se zbláznil,“ glosuje Lukáš, třídní bohém, trochu básník a trochu filosof, naši mírně potrhlou debatu. Pilně přitom studuje geniální esej Václava Černého o výkladech Kafkovy Proměny, kterou jsem jim na seminář rozmnožila.

„Ano, to je jedna z možností.“

Zhluboka se nadechnu, abych zvládla finále. „Já nikoho nechci přesvědčovat, že blázen nejsem, ale přesto…“

Geniální matematik Juráš se spokojeně ušklíbne. Tyhle situace si vyloženě užívá. Janinka s růžovým pruhem vlasů přes levé oko zatrylkuje jako vánoční rolničky. Vojta, Rézinka i Lukáš nasazují pobavené poker face. Znají mě od primy.

„Copak vy jste nikdy nezažili podobně šílené pocity, jaké má Kafkův Samsa?“

Hledí na mě zarputile a kroutí hlavami. Ne ne ne, paní profesorko. My cvoci nejsme, to je vaše parketa…

Jen Rézinka se pobaveně usmívá. A čeká. Svou nejlepší kamarádku zná dokonale.

"No já..."

Štíhlá tmavovlasá Markétka jako vždy promluví trochu zrychleně. Třída zbystří.

„Já to asi znám. Když po mě některý učitelé chtěj něco nesmyslnýho. Když musím dělat to, co nesnáším... co nemá logiku, a přitom tomu nejde utýct! Tohle Řehoř asi taky cítí.“[V1] 

Stírám pomyslné kapky potu z orosené mysli.

"Díky, Markétko."

Pocity zbytečnosti a absurdity. Ztráta smyslu existence a přesvědčení, že nežijeme život, jaký chceme. Že jsme vláčeni kolotočem povinností a ztrácíme kontakt s vnitřním já. A současně nejsme dost dobří pro systém, v němž máme fungovat… To je Kafkovo odcizení, které i mnohé z nás dřív či později doběhne.“

Markétka mě jako obvykle zachránila před skokem do propasti. Už teď je lepší než já. Pro učitele je podobné zjištění hořká bylinka, musí si připustit, že ho student předbíhá a on už ho nedožene. Ale já možná díky Markétce uniknu diagnóze.

I když se už nějaký čas ráno převaluji  na krovkách, udiveně si prohlížím své četné nožičky a snažím se nevnímat budík, který mi rozbíjí mozek na prvočinitele

           ...........................................................................................

„Chume, Týno, nemohli jste tu aspoň trochu uklidit?“

Pozdní návrat domů někdy před třemi lety. Středa, obvyklý den porad a ukradené radosti.

Jáchym a Kristýna otráveně vylézají z děr. V tašce nesu zásoby, ale v kuchyni to vypadá jako po střetu armád.

„Příště vás pošlu na pastvu, nákup jsem táhla naposledy!“

Obden takhle soptím. Naše domácnost funguje na klíček, přískoky. Zařvu a děti smetou počítače a mobily z kuchyňského stolu a vezmou s sebou i školní batohy. Zařvu podruhé a ze stolu zmizí i talíře a hrnky. Dřez zcela zaplní dvě pánve, na kterých si Chum a Týna smažili vejce a rybí prsty. Nad nimi se uvelebí prkýnko na chleba.    Potom přijde chvíle zdánlivého klidu. Děti zalezou do pokojů a popírají svou existenci. Já pomalu vrcholím.   Pobíhám po kuchyni a vydávám bublavé zvuky. Přitom sprostě nadávám.

Pak se zhluboka nadechnu…

Teprve když začnou praskat okenní tabulky, dveře pokojů se otevřou a z nich vysublimují dva zombíci. Vyndají čisté nádobí z myčky, vyvenčí kvílející fenu[V1] , vynesou přetékající koše, naskládají špinavé nádobí do myčky, umyjí nádobí ve dřezu a přitom se nezapomenou šestkrát pohádat.

Z kuchyně se pomalu stává místo, kde je možné roztřídit nákup a předložit zombíkům večeři.

„Tak co říkal Čaroděj?“ zeptá se Chum frivolně, když mě předtím zasype novinkami ze světa filmu a politiky. Záměrně odvádí mou pozornost od domácího bojiště.

„Nic,“ vzdychnu nespokojeně. „V poslední době furt mlčí. Nechává mě blábolit o blbostech a občas mi vynadá.“

„Proč by měl mluvit, když mluvíš ty?“ culí se Chum.

„Protože ho ráda poslouchám.“

Jáchym, Kristýna  a Čaroděj – trojhvězdí, které mě chrání před chaosem.

Chum, můj malý Jáchym, už je dospělý. Brzy vylétne z domova. Je trochu líný a liknavý, jako většina chlapů z naší rodiny, ale po dědečkovi Trhlíkovi zdědil i dobré rysy – otevřenost, laskavost a vytrvalost, pokud se k něčemu rozhodne.

Kristýna má povahu složitější. Dospívá, ohledává půdu, ověřuje sílu. Je náladová, citlivá a obludně nepořádná. A krásná. V zásadních věcech pevná jako žula, o její nesmlouvavou povahu si mnozí narazí lebeční kost.

A Čaroděj. Našel nejlepší lék na mé černé psy. Vídám ho jednou týdně, málokdy déle než dvacet minut.

„Co bylo ve škole?“ zeptám se Týny vstřícně.

„To, co u vás!“ odsekne sladká šestnáctka pohrdlivě a dlouhými, tmavě modrými nehty, které bezchybně ladí s tmavě modrou telefonní budkou v jejím levém uchu, vyťukává zprávu na mobilu. V pravém uchu visí trojúhelník s kruhem – znak Relikvií smrti. „Máš ještě nějaký inspirativní dotaz?“ procedí skrze zuby hlasem, o který by se pořezal i Voldemort.

Odplazím se k počítači. Dělat přípravy na zítřek, pokud se tedy nebudu někde uvnitř své hlavy tajně hádat s Čarodějem. Což asi budu. Nejdřív hádky, potom smíření. Dělám to tak každý týden už spoustu let. Středa je moje oáza v poušti uprostřed šíleného týdne bez zastavení.

Spočítám nohy a tykadla, lehce se zhoupnu na krovkách a už mě sny odnášejí na bílou písečnou pláž, kde šumí moře a nad hlavou mi skřehotají racci chechtaví.

8. Rostandova sobota

Rézinka měla pravdu. Až ve zralém věku jsem ovšem docenila to zásadní Cyranovo rozhodnutí po smrti Kristiána. To statečné mlčení oslazené každotýdenní návštěvou u Roxany. Pochopila jsem Cyranovu šťastnou sobotu.

Chvíli před Adamovým odchodem mi kamarád Jonáš pochroumal virtuální realitu. Nejdříve se v ní trochu podvodně usadil, přesvědčil mě, že do ní patří, potom bez vysvětlení utekl. Tenkrát jsem měla hodně blízko ke svěrací kazajce.

Naštěstí jsem v té době už zase navštěvovala Čaroděje.

Dávno nebyl gynekologem a porodníkem věhlasné porodnice Nábřežní, kde jsem ho s Jáchymem v břiše poznala a kam jsem za ním několik let chodila do ordinace. Dva měsíce po Kristýnčině narození se odstěhoval jinam, stejně jako mnoho jeho kolegů.

U jednoho z nich jsem se brzy po nábřežském exodu zaregistrovala jako pacientka. Kvůli Adamově žárlivosti.

Ta oběť mi vydržela necelé dva roky. Potom začal můj reálný svět ztrácet zřetelné kontury a halit se do odstínů šedi. Vyrazila jsem tedy znovu za Čarodějem. Jen tak jsem se mu usadila na židli v ordinaci a doufala, že mě nevyhodí, po tom všem, co se mnou zažil.

Nevyhodil. Jen se chytil za hlavu a pronesl své obvyklé: „Co mám s váma dělat.“ A moje návštěvy nabraly nejdřív dvouměsíční, později měsíční interval.

Potřebovala jsem se občas zhluboka nadechnout, abych zvládla to sopečné období. První rok v Trnové, Jonáš, který mi měkkým hlasem volal do školy, Adam, který mě okrádal o zbytky energie, nemocný Jáchym a Kristýna v předškolní minipubertě. A hádky, hádky, hádky…

Pak mi jednoho krásného dne, pár týdnů po zásadní hádce s Adamem, bouchly nervy a Jonáš mou virtuální realitu ze dne na den drsně opustil. Tehdy jsem přestala vidět písmenka.

„Zůstaňte doma, lehněte si s chřipkou,“ přikázal kněz, který mi křtil děti. „Jestli se takhle ukážete psychiatrovi, zavřou vás do klece.“

K psychiatrovi jsem nešla, běžela jsem za Čarodějem. Ještě v neschopnosti.

„Cože nevidíte, Terezo?“ zabručel udiveně.

„Nepřečtu větu. Nepoznám P od B. A učím v Trnové první rok, češtinu na elitním gymnáziu. Brzy mě vylejou!“

„Hm!“

Seděl na své kancelářské židli na kolečkách a kroužil po místnosti. Elipsy, osmičky, kruhy. Magické rituály. Spotřeboval veškerou mou pozornost. Přetavil ji v energii, kterou do mě napustil jako do prázdné duše.

Když jsem odcházela, nebylo v mé hlavě pro Jonáše místo. Jednu virtuální realitu nahradila druhá, důvěrně známá a mnohem silnější. Jen střídměji dávkovaná.

Málem jsem tenkrát před odchodem Čaroděje znásilnila. Syčel jako parní lokomotiva. Nadával jako moje babička.

„Okamžitě vstaňte. A ven. Teď na vás nemám čas, chuť ani náladu.“

„A za týden?“

„Vím já? Teď se dejte dohromady!“

„A můžu za týden zase přijít?“

„Pro mě za mě. Zakázat vám to nemůžu!“

O týden později jsem čekala před jeho dveřmi s hlavou plnou neuvěřitelných nápadů. Znovu mi vynadal. A znovu mě nevyhodil. Další týden jsem u něj byla zas. Ve stejný čas. Upravená. Namalovaná. Našampónovaná a krásnější než kterýkoli jiný všední den včetně neděle.

Tak mi Čaroděj daroval šťastnou středu. Pomohl mi udržet se v Trnové. Vychovat děti. Nezešílet. A prožít krásných čtrnáct let.

Autorská čtení se ustálila a získala jistou podobu. Větší část času čtu. Vybírám pasáže ze tříd, rozhovory o literatuře, něco málo z učitelských porad. Mám radost, že středoškoláky text baví.

Během diskuse se mě ptají, proč jsem knihu napsala, jak dlouho to trvalo a kolik je tam autobiografie.

Já se jich naopak ptám na literaturu ve škole, maturitu a seznamy maturitní četby. Shodneme se, většinou, že nám stávající systém nevyhovuje

Radka Johnová: Kritikou neprávem přehlédnuté Češtinářky

Románem z prostředí elitního gymnázia autorka navazuje na skvělou českou tradici započatou Jaroslavem Žákem a jeho románem Študáci a kantoři, stavbou, poselstvím, tím, že reaguje na aktuální společenskou situaci, i vyzněním však spíše na Josefa Škvoreckého, pro mě osobně nejlepšího českého spisovatele druhé poloviny 20. století. Takže přirovnání autorky k Josefu Škvoreckému je hodnocení románu samo o sobě.

Moderní, čtivý román ze současnosti se odehrává v prostředí elitního gymnázia v několika dějových liniích: Základem jsou vztahy ve škole, mezi kantory a vedením, které autorka dobře zná ze své praxe. Zasvěcení, rodiče, učitelé i studenti ocení kritiku byrokratických zásahů, které čím dál více poškozují úroveň vzdělávání. Druhá linie je čistě studentská, autorka má dobře odposlouchaný jazyk mladé generace a vtipné glosy z prostředí autorčiny třídy jsou protiváhou k závažným společenským tématům. Román by nebyl úplný, kdyby jím neprocházela i třetí linie, příběh vypravěčky Terezy a její rodiny. Protiváhou školního prostředí jsou Tereziny rozhovory s Čarodějem, zprvu záhadnou postavou, bez níž by Tereza ztratila půdu pod nohama.

Jeden významný český nakladatel nedávno řekl, že 99 % současné beletrie je spotřební produkt na jedno použití do vlaku. Přirovnal tak současné romány k jídlu z fast foodu. Kniha Veroniky Valíkové je tou jednoprocentní výjimkou a neměla by na trhu zapadnout, i když se jí nedostalo výrazné publicity. Nadhled, ironie a nekorektní humor nejsou in. A tak se můžeme ptát, jestli Češtinářky odborná kritika a komise, navrhující současné české autory na různá ocenění, přehlédla omylem, nebo záměrně.

https://www.kultura21.cz/literatura/26378-kritikou-nepravem-prehlednute-cestinarky

Subkapitola z 1. kapitoly románu, nazvané Kafkův Labyrint

Kafka nikdy nebyl můj guru, ale pocit odcizení mě v poslední době přepadá často. Stačí otevřít stránky libovolného projektu, který se snaží svrchu zreformovat naše školství.

Jako by reformátoři nevěděli, že sociální inženýrství vždycky končí průserem.

Když jsem po pádu komunismu začínala učit, bylo to svobodné, tvůrčí povolání. Sháněli jsme knihy, sbírali fakta a byli šťastní, že můžeme říkat, co si myslíme.

Po mateřské, s novým tisíciletím, přišlo období nových metod. Skupinové vyučování, brainstorming a stále omílaná výchova ke čtenářské gramotnosti. Už nestačilo vědět a učit. Kdo jen stál před tabulí a hovořil na žáky, byl najednou špatný učitel. Začaly se skloňovat pojmy jako motivace, dovednosti, kompetence a evaluace.

Tehdy zřejmě započal ten plíživý zápas formy a obsahu... Upravit ho můžete tak, že sem kliknete a nahradíte text vlastním obsahem.

Pak přišly místo jednoduchých osnov dlouhé rámcové a školní vzdělávací programy. A taky roční celoškolní projekt, který se postupně stal nejdůležitějším tématem všech porad a mailů z ředitelny. Hodnocení, výstupy, prezentace, nástěnky – obludy, které požíraly náš čas, byly stále hladovější.

Potom přidusala státní maturita se zběsilými zaškrtávacími testy, které se nejlépe vyplňovaly podle pravidel hry Bingo – zakřížkuj, co zakřížkuje většina. Provázel ji ještě zběsilejší ministr, jenž si přál, aby se studenti svých učitelů báli, a současně z těch učitelů dělal idioty.

Nu a teď máme politicko-administrativní období. Byrokratický labyrint. Všechny ty programy a projekty ke sebezdokonalování, které vymýšlí týmy odborníků z ušlechtilých organizací, potřebují jako bájný Mínotauros pravidelnou potravu v podobě formulářů, dotazníků, hodnocení, košilek a mailů.

Každý český učitel by dnes uživil polovinu, možná celého osobního asistenta.

Kdyby ovšem měl poslanecký plat.

ŠEK - ŠKOLNÍ ENCYKLOPEDIE DO KAPSY

(Inspirováno Študáky a kantory Jaroslava Žáka)

Učitel středoškolský – živočichopis ohroženého druhu

2. Dělení učitelů podle typu osobnosti

(Dělení podle temperamentu - flegmatik, cholerik, melancholik, sangvinik- najdete v Češtinářkách.)

Učitel vědec

Většinou velice vzdělaný a fundovaný učitelský exemplář. Bývá však srozumitelný jen pro úzkou skupinu studentů. Snaží se předat co nejvíc znalostí, jeho metody však bývají občas statické a nezáživné.

Učitelé vědci však mívají jedno úžasné pozitivum. Jejich zaujatost jim brání pouštět se do žabomyších půtek a pomlouvačných kampaní, které ve školství kvetou jak šeříky v květnu.

Vědecké typy by si měla každá škola hýčkat a opatrovat, jsou zárukou, že se učitelé i studenti budou posouvat dál a nepodlehnou módním diktátům, kterými jsou denně atakováni.

Učitel filosof

Filosofové se rekrutují ze vzdělaných a přemýšlivých učitelů, kteří rádi hloubají nad problémy, které přesahují jejich aprobaci.

Bývají komunikativní, sdílní, často prokládají látku nečekanými výklady a diskusemi a hledají netradiční řešení, která ne vždy existují. Studenti mívají jejich hodiny rádi, protože krom faktů vstřebají mnoho užitečných informací o světě, který je ze školních lavic vzdálený.

Učitelé filosofové se dále dělí na ty s autocenzurou, kteří své zkušenosti a úvahy předkládají studentům s rozmyslem, případně se opírají o nějaké rozumné vyšší autority, a ty bez autocenzury. Od nich se můžete dočkat čehokoli.

Třeba teorií, v nichž svět ovládají zednáři, Marťané či ilumináti a naše mysl podléhá energii matky Země či počítačovým programům, které nám nenápadně skrz naše facebooky (mobily, ipody či kreditní karty) vsunula do hlavy ta či ona světová velmoc nebo jen výrobci žvýkaček a hamburgerů.

Takové učitelské exempláře ovšem spadají spíše do poddruhu Učitel mírně šílený, jehož různé variace nás čekají na konci tohoto pojednání.

Učitel didaktik

Jeho nejsilnější parketou bývají nové výukové metody a programy. Učitel didaktik většinou dbá na to, aby jeho hodiny byly pestré a odpovídaly všem pedagogickým zásadám. Rád vymýšlí soutěže, hry a projekty a snaží se učit netradičně a invenčně.

Pokud učitel didaktik dokáže udržet poměr obsahu a formy v rovnováze, bývají jeho pokusy užitečné. Pokud ovšem podlehne tlaku požadavků na nové metody a používá je bez rozmyslu jako barevné ponožky, podstata jeho předmětu mu začne unikat.

Učitel vychovatel

Nezáleží mu tolik na probírané látce, mnohem víc si zakládá na svém pedagogickém působení. Může to být příjemná mateřská učitelka i nesnesitelný puntičkář či mravokárce jako Mannův učitel Neřád.

Vychovatelské typy se na našich školách vyskytují hojně, více je však najdete v základním školství. Pokud se nějaký zatoulá do neklidných vod školství středního, většinou tam dlouho nevydrží.

Učitel kreativec

Rozdíl mezi kreativcem a didaktikem bývá mnohdy nepatrný. Zatímco didaktikové sledují nové pedagogické trendy a výukové metody a snaží se je vyzkoušet v praxi, kreativci se většinou řídí vlastním rozumem i citem a vymýšlí své metody a postupy sami.

Kreativci bývají oblíbení v každém učitelském sboru. Dokážou vymyslet a zrealizovat náročné akce i projekty, dokážou studenty nadchnout a přimět je k práci, která přesahuje rámec běžných hodin.

Bývají to však často vyhranění individualisté, kteří nesnesou vměšování ze strany nadřízených. Kolektivismus je pro ně sprosté slovo. Špatně se podřizují byrokratickým nesmyslům a povrchním projektům, jimiž je české školství zaplaveno a na jejichž vymýšlení vydělávají různí školští experti. Proto se nevyhnou konfliktům a mívají hodně mocných nepřátel.

Obecně jsou kreativci jeden z nejohroženějších učitelských druhů. Pokud dojde na lámání chleba, vedení školy raději obětuje kreativce, než by riskovalo zemětřesení.

Učitel umělec

Rozdíl mezi kreativcem a umělcem je opět nepatrný - kreativec může být umělec a nemusí. Učitelé umělci se objevují mezi hudebkáři a výtvarkáři, občas mezi češtináři.

Učitele umělce bychom měli dělit na poctivé a nepoctivé.

Ti poctiví jsou schopni odhadnout své schopnosti a pracují se studenty podle nejlepšího svědomí. Často zasejí zrnka, z nichž v budoucnu vyrostou zázračné byliny.

Ti nepoctiví pořádají monstrózní akce a omračují okolí svými manažerskými schopnostmi. Dokážou proplout na vlně až do nejvyšších pater.

Učitel, který chodí do práce

Poddruh, který se bude vyskytovat vždy a v hojné míře.

Tyto učitelské exempláře berou školu jako místo, kde se dají vydělat slušné peníze, aniž by se člověk nějak zvlášť předřel. Stačí jedna dobrá příručka, z níž monotónně diktujete, několik sad testů, na jejichž opravování si vyrobíte šablonku, a propracovaný systém referátů, který vám umožní polovinu hodiny sedět za stolem a zírat do počítače.

Tento přístup vyžaduje silnou povahu, která se nehroutí při nájezdech studentů, nepřipouští diskuse a spory řeší zásadně ze své mocenské pozice, svrchu.

Učitel mírně šílený

Vyskytuje se v českém školství v mnoha podobách a variantách.

Může to být nadšený kreativec či umělec, který je zcela oddán své práci, žije ve vlastním světě barev, tónů či slov a všechno ostatní k němu doléhá z veliké dálky. Může to být zapálený pedagog, který pro své studenty zapomíná na vlastní rodinu i přátele.

Může to ovšem také být závistivý, mocichtivý či jinak deviovaný skřet, který si na studentech léčí své komplexy a kolegům podráží jednu stoličku za druhou. I takové typy plodí školní prostředí.

Tyto druhy šílenců jsou hůře rozpoznatelné - mohou se navenek jevit jako dobří pedagogové, kteří jsou sice přísní, ale všeobecně oblíbení a nedotknutelní, neb mnoho naučí. Odhalí je jen často nechtěné a velmi neetické poznámky na adresu studentů či ostatních učitelů.

A tím končím pojednání o učitelské typologii. Příště nás čekají školní funkce a ostatní zaměstnanci.

Soukromý nebe vyšlo v roce 2004.

Psala jsem ho na mateřské s dcerou. Ta práce mi zachránila život. Potřebovala jsem se vypsat ze svých rizikových těhotenství i osudového setkání s velkým Čarodějem Gralem. Právě postava Čaroděje obě mé knihy spojuje. 

Přidávám vlastní uvedení příběhu:

 Na tomto místě se obvykle nachází věta: Postavy a události, o nichž budete číst, jsou  smyšlené. Po pravdě, neznám žádného lékaře, který by se jmenoval Gral, Schmidt nebo Květuška, ani porodnici, jež nese název Nábřežní. Nemohu ovšem prohlásit, že je celý příběh výplodem mé fantazie a že neodráží alespoň část mnou prožité skutečnosti. Omluvou mi budiž fakt, že lidé píší knihy o mnohem méně podstatných věcech, než je narození či nenarození jejich vlastních potomků. 

Obraz na obálce maloval také Pavel Koch.